Začátek konce
KAPITOLA PRVNÍ – Podsvětí
Podsvětí je něco na způsob Pekla. Je rozděleno na jednotlivá oddělení, podle prohřešků zdejších „chovanců“, podle jejich věku, národnosti a demence (oddělení dementů je zajisté nejrozšířenější). Ale pro námět tohoto příběhu je nejpodstatnější oddělení fantasy. Sem přicházejí zemřelé fantasy postavy.
Na konci tmavé uličky nacházející se v tomto oddělení, jsou na pravé straně dveře. Jsou zpuchřelé, potřené vrstvou slizu a pavučin. Za nimi jsou drženi jedni z nejodpornějších postav z říše fantasy. Žijí zde v tmavém pokoji bez oken a záchodu (po smrti jsou těchto potřeb zbaveni). Uprostřed pokoje stojí velký kulatý stůl na kuří nožce a kolem něj jsou tři dřevěné židle. Na každé z nich sedí jedna postava.
První, nejvyšší, sedí zpříma a rovně jako pravítko, tváří se velice přísně a vědoucně přejíždí pohledem po svých dvou společnících.
Druhá má bílé vlasy po ramena, na sobě válečnou zbroj a zlé, temné oči. Šklebí se, jako kdyby sežrala citron.
Třetí mezi ně na první pohled vůbec nezapadá. Vypadá tak směšně, že byste jí na první pohled přiřadili spíše do oddělení pro dementy. Tváří se jako idiot. Je to zaručeně ta nejtlustší žena, jakou jste kdy v životě potkali!!! Na sobě má upnuté růžové šatičky a v pravé ruce drží křiklavě zelený krajkovaný deštníček. Šmoulově modré botičky na pěticentimetrovém podpatku má sundané z tlustých nohou a odkopnuté pod stolem. V druhé ruce svírá hedvábný kapesníček, kterým si právě utírá zpocené čelo. Na hlavě má černé dredy dlouhé až do půli zad a nasazený „roztomilý“ klobouček ve tvaru třešně.
První osoba se jmenuje Galbatorix, druhá Morgarath a třetí Sauron. Právě mezi sebou vzrušeně debatují (jistě o nějakém velmi zajímavém tématu).
„Odpust mi tu otázku, drahý Saurone,“ ptá se opatrně Galbatorix, „ale vypadal jsi vždycky…ehm, takhle?“
Sauron nasupeně sklopí deštníček a skrz zaťaté zuby odpoví: „Jistě že ne, ale díky jednomu natuplému stupidiotovi jsem už jako živý ztratil své tělo, a když jsem pak přišel sem, za trest mi dali „tohle“ ukáže na sebe a pohoršeně se ušklíbne.
Druzí dva mají co dělat aby se nerozesmáli. Když to nevydrží a vybuchnou smíchy, Sauron na ně bezradně pohlédne „Vy jste na mě tak zlí! A já to na vás povím dozorci, vy suroví mocichtiví debilové! A už vám nepůjčím žádnou ze svých hraček, co mi sem posílá ta hodná paní za to, že jsem jí po jejím příchodu do nebe ulehčil od tohohle odporného tunu vážícího těla!“ propukne v hysterický pláč a uraženě se usadí v koutě.
„Dobře, my se ti omlouváme.“ Sklopí hlavu Morgarath, který nesnese ani pomyšlení na jediný den bez Sauronovy oblíbené autodráhy HotWheels.
Sauron se zase pohodlně usadí na své židli a zpoza stolu si vezme pletení.
„Tobě to tělo vážně leze na mozek.“ Ušklíbne se Galbatorix.
„To mi povídej, včera jsem si asi půl hodiny broukal Bílou orchidej, než mi došlo, co vlastně dělám.“ Odpoví nešťastně Sauron.
Morgarath chce něco „chytrého“ poznamenat, když se z levé strany jejich pokoje ozve podivný skřek.
„Můj Miláššku“ a znovu a znovu.
„A co je zase tohle!“ rozkřikne se podrážděně Galbatorix.
„To je Glum.“ Odpoví ledabyle Sauron, „Má pokoj hned tady vedle. Vydlabal si do víčka od petflašky díru, aby připomínala prsten, a teď jen sedí a obdivuje ho. Vážně nechápu, jak někdo může uctívat prsten!“
„To já taky ne.“ Odpoví Morgarath.
„Ještě že ho nedali k nám, takovej cvok by mi tady tak scházel!“ Řekne Galbatorix.
„Kdo je vlastně ve vedlejší cele?“ podiví se Sauron. „Nevzpomínám si, že bych odtamtud slyšel nějaký zvuky.“
„Tam zatím nikdo“ odpoví Morgarath. „Ale držej tam místo pro ty dvě, co napsaly Twilliht Ságu a Upíří deníky.“
„Neznám, poezie mě nebere“ Odbyde ho Galbatorix.
„Nepůjdem si radši hrát?“ Zeptá se Sauron.
„Skvělý nápad, a s čím?“ Rozzáří se ostatní dva.
„Zrovna předevčírem mi paní poslala úžasnou sadu Barbie.“ Sauron se zvedne a jde pro růžovou krabičku, kde jsou za plastovou folií uloženy tři barbíny. Galbatorix hned vyskočí a s výkřikem „Já chci tu blonďatou“ se pokusí vytrhnout Sauronovi krabičku.
„Ne, ta je moje, tohle je moje hračka!“ vypískne Sauron a uskočí. Morgarath potěšeně sleduje jejich potyčku a když nastane vhodná chvíle, vrhne se po Sauronovi a vytrhne mu krabičku z ruky.
Sauron spustí hysterický pláč a po baculatých tvářích se mu koulejí slzy.
„Kdybych mohl, vyvolal bych ti podstatu té barbíny a mohli bysme ji mít všichni tři.“ Povzdechne si Galbatorix.
Sauron se rozbrečí ještě víc a za chvíli už není k utišení. Stoupne si čelem ke zdi a začne do ní mlátit svou velkou dredatou hlavou.
„Miláššku, co to je? Páneššek má šštrach!!“ vykřikne na druhé straně stěny Glum.
„Co se to tady děje?“ rozkřikne se za nimi hluboký hlas. Dozorce stojí ve dveřích a utírá si do kabátu ruku od slizu.
„Sebral mi barbínu!“ fňuká Sauron a ukazuje tlustým prstem na Morgaratha.
„Žalobníček žaluje!“ vyplázne na něj Morgarath jazyk a Galbatorix se posměšně zašklebí.
„Dej mi tu krabici!“ poručí dozorce. „Vy tři nedáte ani po smrti pokoj! Už milionkrát jsem vám vyhrožoval, že vás dám do pokoje s Glumem, a tohle je poslední varování.“ Ještě na odchodu si vzpomene na krabici s Barbie, kterou mu Morgarath před chvílí dal a dodá „a tahle kravina se zabavuje.“
Dveře za ním hlasitě prásknou.
Sauron ještě chvíli pofňukává, ale při představě společného pokoje s Glumem a jeho „Miláškem“ své Barbie klidně oželí.
Nakonec si upraví fiží a usadí se na svou židli naproti svým společníkům.
„Škoda, že tu s námi není můj přítel Morzan, ten by se vám moc líbil“ zamyslí se Galbatorix.
„Jasně, stejně jako můj starej kámoš Nazgûl“ přikyvuje Sauron. „I když, od tý doby, co mu nějaká rohanská holka vrazila meč do ksichtu, je na něj dost zoufalej pohled.“ Dodá.
„Ne horší než na tebe.“ Píchne si Galbatorix.
Saouronovi se zalesknou oči. „Proč ty musíš bejt na každýho tak zlej?“ vzteká se.
„Jsem prostě takovej, znáš to…“ odpoví klidně Galbatorix.
„Galbatorix má pravdu,“ ozve se Morgarath. „Vážně nechápu, proč my tady musíme sedět a hádat se o blbý barbíny…“
„Nejsou blbý!“ přeruší ho naštvaně Sauron.
„Fajn, tak zkrátka proč tu musíme sedět,“ pokračuje Morgarath. „Zatímco ty kreténi, co nás zničili, si nahoře užívaj. Není to spravedlivý!“
„To je pravda“ přikyvuje Sauron. „Třeba ty co mě zničili, teď nahoře určitě ukrutně pařej!“
„Prosím tě, vždyť ty ani nevíš, KDO tě vlastně zničil.“ Chechtá se Galbatorix.
„No jo, nevim, kdo zničil Prsten. Původně jsem si myslel, že Glum, ale když ho teď slyšim, jak se tam s tou jeho maketou vykecává, tak je mi jasný, že ten by toho nebyl schopnej.“ Po chvíli mlčení ještě dodá. „Ale mám na tyhle věci intuici, takže si dokážu dobře přestavit, co to mohlo bejt za blbečka. Určitě byl nejmíň dva metry vysokej, blonďatej a měl brejle!“ odhodlaně přikyvuje.
„Nepochybně.“ Odpoví nepřítomně Morgarath. „Já vim na rozdíl od tebe úplně přesně, kdo mě zničil. Byli totiž čtyři!“
„A kdopak že to byl?“ Nahne se k němu se zájmem Galbatorix.
„Tak, byl to jeden bobánek, jeho araluenská kámoška, zakrslej blbeček s fousama a jeho pomocníček s bronzovym lupenem na krku.
„Na mě byli tři.“ Zavzpomíná se Galbatorix „Jedna elfí svině z jezkyně, modrá skalní ještěrka a její jezdec s hořícím párátkem.“
„Já sice nevim, kdo zničil Prsten, ale musel bych bejt úplnej kretén, kdybych nevěděl, kdo mu v tom pomáhal.“ Prohlásí důležitě Sauron. „Říkal si Gagarinův dědic. Ten druhej se jmenoval Gandalf Zelený nebo Tmavě Žlutý nebo já nevim, vystřídal děsně moc barev.“
„Zajímavý“ kýve Morgarath nepřítomně hlavou.
„Co?“ zeptají se druzí dva jednohlasně.
„No to, že nás zlikvidovali takový redardi, a nás ještě ani jednou nenapadlo se jim pomstít.“ Odpoví Morgarath.
„A co chceš jako dělat? Provrtat se k nim nahoru sbíječkou a zaškrtit je?“ chechtá se Galbatorix.
„To ti přenechám, já mám na mysli něco daleko lepšího.“ Zatváří se pyšně Morgarath.
„A co? Sakra z tebe to leze pomalejc než z Nasuady!“ Vzteká se Galbatorix.
Sauron napjatě poslouchá.
„Myslim, že se už brzo bude konat Velký stěhování národů!“ usměje se Morgarath.
Halt sedí na lavičce před svojí chatou a právě když usíná, ozvou se napravo od něj tři duté rány. S trhnutím se probudí.
„U Gorlogovy prdele, Eraku! Nemůžeš na chvíli zapomenout, že seš buldozer a nesbořit mi chatu?!“ dopálí se.
„Jenom se rozčiluješ, že sis mě nevšiml dřív!“ směje se Erak a ztěžka dosedá na lavici vedle něj.
„Kde jsou ostatní?“ změní Halt téma.
„Na cestě… Horác obdivoval nějakou šišku a zrovna když se ptal Willa, jestli se dá jíst, tak sem se rozběhl napřed, abych tě trošku překvapil.“ Odpoví Erak.
„No jistě, Horác má zase hlad.“ Protočí Halt panenky.
Právě v ten moment se před chatou objeví Will, Horác a Evanlyn.
„Zdravím, Halte“ Usměje se Evanlyn a posadí se vedle Eraka. Pak si sednou i Horác a Will.
Chvíli jen tak pozorují noční oblohu, řeší Horácův nový účes a „trhají se smíchy“ nad Erakovou historkou o jednom z jeho námořníků, kterého si spletl s druhým, když se Will napřímí a zamžourá do lesa naproti.
Ostatní se podívají stejným směrem a vyjeknou úžasem. Mezi stromy se třpytí jasné zelené světlo. Všichni se zvednou, sejdou po schůdkách a zastaví se před chatou.
„Měli bychom to jít prozkoumat“ řekne Evanlyn.
„Ne, může to být nebezpečné a já si nechci umazat novou vestu!“ odpoví rázně Horác.
„Flanel vyšel z mody, Horáci!“ usadí ho Evanlyn a Horác zděšeně pohlédne nejdřív na ni, pak na svojí vestu.
„Já bych se tam šel podívat!“ prohlásí Erak. „Sem přece buldozer ne?“ podívá se na Halta, který je plně zaujatý svými nehty.
„Já teda jdu!“ rozhodne Evanlyn a svižným krokem vyjde k lesu.
„Počkej, jaks to myslela s tim flanelem?“ křičí za ní Horác a snaží se ji dohnat. Will s Erakem vykročí za nima a Halt si ještě vezme z chaty luk a šípy a dohoní je.
Když dojdou ke zdroji světla, zjistí, že je to zelený levitující kruh, velký asi jako jeden Halt a stejně tak široký.
„Co to v tý vaší zemi máte za žárovky?“ diví se Erak. „Takhle plejtvat světlem!“
„Zkusím jít blíž“ řekne Evanlyn.
„Ne počkej“ zadrží ji Will. „Půjdeme všichni.“
Will chytne Evanlyn za ruku, Evanlyn chytne Eraka, Erak chytne Halta a Halt se pokusí chytit Horáce.
„Né!“ Ucukne Horác. „Já se ho držet nebudu, určitě si nemyl ruce!“
„Horáci, nedělej scény!“ obrátí Will oči v sloup.
„Podívej se, jak má špinavý prsty!“ Brání se Horác „Z tohohle můžu chytit spoustu nemocí, třeba…“
„Nech toho a chyť se ho za tu ruku!“ nasere se Will.
Horác se poslušně (a s neskrývaným odporem) chytne Halta za ruku.
„Až napočítám do tří, tak uděláte krok vpřed.“ Řekne rázně Evanlyn.
„Ale to už budem v tý věci!“ Stěžuje si Horác.
„Sklapni už Horáci!“ Okřikne ho netrpělivě Evanlyn. „Jedna…Dvě…TŘI!!!“
Všichni udělají dlouhý krok vpřed (až na Horáce, toho sebou stáhne Haltova špinavá ruka).
Najednou se zableskne, zelený portál se rozplyne a všichni v něm zmizí.
II. kapitola
Ležím na nepohodlné zemi a snažím se dobrat k tomu, co se vůbec přihodilo.
Poslední, na co si momentálně vzpomínám je to, že jsme vběhli do prapodivného zdroje zeleného světla uprostřed lesa vedle Haltovy chaty za účelem zjistit, co se za tím skrývá.
Kde jsou ostatní?
Kde je Cuk?
S námahou se zvedám a s úlevou zjišťuji, že jsem ve chvíli, kdy jsem vstoupil do toho světla, měl u sebe luk a šípy. Nevím, kde to jsem, a zbraň se může vždycky hodit. Vedle mě na zemi leží Halt. Kam se ale poděli Erák s Horácem a Evanlyn?
O to se budu starat později. Nyní se vracím k tomu, že Halt leží bezvládně na zemi vedle mě. To snad ne! To už tady jednou bylo! Ještě mi tady tak chybí, aby se Halt zvedl a s křikem že nás pronásledují Temudžajové se rozběhl pryč.
"Halte…" přistoupil jsem k němu a třásl s ním. Nic se nedělo.
"Potřebujete pomoct?"
Nade mnou stála nějaká stará dáma v divných šatech, jaké jsem ještě v životě neviděl.
"Ano… asi ztratil vědomí…" odpovídám.
"Tak na co čekáš? Zavolej záchranku."
"Prosím?"
"Číslo je 155." Nasupeně odešla a mumlala si cosi o nevzdělanosti dnešní mládeže. Křiknul jsem za ní, že nejsem žádný mládežník, ale plnohodnotný člen hraničářského sboru. Nevím proč, ale všichni kolemjdoucí se na mě divně dívali.
Dáma odkráčela pryč a já si z její "pomoci" neodnesl nic. Snad jen to, že mám prý zavolat 155… Připadá mi to divné, ale navzdory tomu, jak byla nepříjemná, vypadala přesvědčivě. Hodlám se tedy řídit její radou.
"Sto padesát pět!" zařvu to ještě pětkrát, ale nic se neděje. Lhala mi… asi je to tady běžné. Má štěstí - být na mém místě Erak, už za ní běží s napřaženou sekerou bez ohledu na to jestli je to žena, muž, nebo třeba cvičená kalkara. Ovládám se a začínám se znovu "věnovat" Haltovi.
"Wille? Kde jsme?" mumlá Halt a zvedá se. Zírá dokola tak nedůstojně a nehraničářsky, jak jsem u něj ještě nezažil.
"Já nevím. Propadli jsme se sem po tom, co jsme vkročili do toho světla. Ostatní někam zmizeli. A Halte… není tu Cuk…"
Mé poznámce o Cukovi nevěnuje nejmenší pozornost, a usuzuji z toho, že truchlí nad absencí Abelarda, nebo jak se ta jeho bečka se čtyřma nohama co si říká hraničářský poník vlastně jmenuje. Poznamenávám si tuhle větu na svůj imaginární seznam věcí, které před Haltem nikdy nesmím vyslovit, pokud chci zůstat naživu. Pro vaši informaci.. ten seznam je pekelně dlouhý.
Jen co se Halt trochu vzpamatoval, oba vstáváme. Pořádně se rozhlížím. Tohle je pořádně divné město. Kdybych nechtěl působit jako hlupák, dokonce bych řekl, že je tohle naprosto jiný svět, což ale není možné. Nikdo tu nenosí zbraně. Není tu žádný hrad. Žádní koně, ale za to hodně divných vozítek. Hádám, že Halt právě přemýšlí o tom samém. Jak jsme se tu ale ocitli? Po chvíli nedůstojného okounění se probudil v Haltovi hraničářský instinkt.
"Pojď, Wille, musíme se dát do pozorování. A až to tady alespoň trochu poznáme, vydáme se hledat … ostatní. "
Po dvou hodinách
Na tyhle dva podivíny se nabízel docela komický pohled. Byli schovaní za hromadou odpadků a odtud pozorovali procházející lidi. Oba byli pro většinu lidí naprosto neviditelní, ale jejich klid zkazili popeláři, kteří přijeli v oranžové dodávce aby vyvezli odpad, jak je zvykem.
Starší z nich pokynul tomu mladšímu a začali proti dodávce, která jim začala vybírat smetí přímo pod nohama, střílet šípy. Popeláři sice neoplývají velkou inteligencí, ale když jim najednou něco začalo prorážet sklo a ničit auto, i tomu nejmíň inteligentnímu z nich (který mimochodem ve zmatku skočil do prostoru pro odpad) došlo, že by měli utéct.
Už si mysleli, že mají vyhráno, ale jeden duchapřítomný kolemsedící stihnul zavolat policii.
Pět ozbrojených mužů se vrhlo proti hraničářům. Šípy přes jejich neprůstřelné vesty neprošli, ale tři z nich se tak vyděsili, že se otočili a zdrhali.
"Zbabělci!" křiknul za nimi Halt.
Když se leknutím a s menšími zraněními k zemi složili další dva, Will s Haltem usoudili, že je čistý vzduch a rozběhli se směrem do centra města – což oni ale netušili…
